rubati (†roubati Jir.) (1. j. -ám, -u, rozk. -ej) (nář. a sloven. rúbať, *rubiti Havl., Hora) ned. 1. poněk. zast. (co; ~) sekat, kácet; usekávat: r. les; r. stromky (Kop.); rubalo se v lesích (Olb.); dřevo rúbať (Něm.); – r. vyčnívající větve (Čech) odsekávat; r. (nepřátelům) hlavy (Mach., Staš. aj.) 2. poněk. zast. (do koho, čeho; ~) sekat (mečem v boji); (koho, 4. p.) zabíjet (v boji), pobíjet: r. do nepřátel; šavle rubala do těl (Kub.); rubal za tři (Jir.); rúbal do nich (Něm.); – r. nepřátele (Heyd.) 3. jen rubati (co) kopat 2, dobývat, lámat 1 (uhlí ap.): r. uhlí; r. skálu (Vanč.); horn. rubání odpojování užitkového nerostu a jeho těžení z ložiska, dobývání; — rubati se ned. řidč. zast. bojovat, bít se: vždyť se tam rubala osmnáctá chasa (Hol.) ○ předp. do-, na-, o-, ob-, od-, po-, pod-, pro-, s-, vy-, z-; → nás. rubávati; — dok. rubnouti