sídlo, -a s. (2. mn. -del) 1. místo pobytu, bydliště, zvl. národa, úřadu ap.; výstavné obydlí, příbytek 1 (zvl. hlavy státu n. jiné význ. osoby): nejstarší sídla Poláků byly krajiny mezi řekami Vislou a Vartou (Pal.); sídlem Národního shromáždění je Praha; s. závodu; – Pražský hrad, s. českých králů a čs. presidentů; letní s.; s. bohů (ve starověku) Olymp 2. kniž. vůbec příbytek, místo pobytu: s. rodiny; koně nazpět k jeho (ženichovu) sídlu pádí (Čel.); přen. sídlem rozumu je hlava, sídlem citu srdce (M. Krat.); Asie, Evropa i severní Afrika jsou nejstarší sídla vzdělanosti (Šaf.) †3. sedadlo 1: rozestavili sídla pro vrchnosti (Svět.); → expr. zdrob. sídélko, -a s. (6. mn. -ách)