samoúčel [-o-ú-], -u m. (6. j. -u) kniž. co je samo sobě účelem, co má účel samo o sobě: (formalismus) činí z umění s. (Lit. nov.); soutěžení není s-em, nýbrž prostředkem; samoúčelný příd. jsoucí sám sobě účelem: s-é úřadování; s-é hříčky; s. formalismus; řeč není s-á (Fuč.); → přísl. samoúčelně: nesmíme žádnou věc chápat s.; → podst. samoúčelnost, -i ž.: s. vědy, formy; estetická s. (Muk.)