shoditi dok. (3. mn. -í, trp. -zen) 1. (koho, co) hozením dopravit dolů, nárazem srazit, svrhnout: s. někoho do vody, se schodů; s. seno s n. z vozu; s. pumu na město; s. vázu se stolu; s. (při skoku) nohou laťku 2. expr. (co) dát se sebe, pryč; svléci; zbavit se (čeho), zprostit se: s. se sebe rychle kabát; s. zástěru; s. boty; – s. vousy; s. zbytečnou tloušťku; s. ostýchavost; s. ze sebe starosti; měli by s. tu svou barabiznu (Herrm.) zbořit; mysl. s. parohy (o parohaté zvěři) každoročně je odhodit, ztratit 3. poněk. zast. expr. (koho, 4. p.) svrhnout, sesadit: s. (ho) z rychtářství (Jir.); císař pán shodil ministra Metternicha (Herb.) 4. hovor. expr. (koho, 4. p., před kým, řidč. to komu u koho) prozrazením něčeho (zvl. lži) na někoho mu uškodit; připravit o něčí dobré mínění, způsobit někomu blamáž: shodil ho před soudem; baba nás shodila (Maj.); shodil se sám (před námi); s. někoho před kamarády; shodil mu to u zaměstnavatele 5. arg. (co) udělat: shodíme to (krádež) spolu, jo? (Neff); — shodit se [zh-] dok. obl. mor. přijít vhod, hodit se II (zř.): všechno se shodí (Lit. nov.); vida, shodilo se mi — už jsem myslela, že vás doma nezastanu (Preis.); — ned. shazovati