shověti (3. mn. -ějí, -í, rozk. -hověj, -hov) (†shoviti, 3. mn. -í, rozk. -hov) dok. †1. řidč. poshovět 1-3: žádá, aby mu ještě chvíli shovil (Klác.) posečkal; – žádal, aby mu bylo shověno asi na čtyři neděle (Tomek) počkáno (ve význ. 2); – nic bych jim neshověl, nestrpěl (Jir.) neprominul *2. dovolit: to mi říci shov (Zey.) *3. (čemu) vyhovět: jejich výroku bez odporu shovte (Krásn.) ○ předp. po-