skutek, -tku m. (6. mn. -tcích) 1. to, co je vykonáno, uskutečněno; čin I 1: konat dobré skutky; zlý, ohavný s.; záslužný, hrdinský s.; konat skutky milosrdenství; dokázat něco skutkem; pomáhat slovem i skutkem; přejít od slov ke skutkům (čast. k činům); odpovídat se ze svých skutků; zast. dopadnout při skutku (Rezek); mužové skutků (Ner.); válečné skutky (Podl.); s. utek´ (pořek.) stanovený, zamýšlený čin se neuskutečnil, jen se o něm mluvilo; círk. Skutky apoštolské pátá kniha Nového zákona popisující začátky církve 2. poněk. zast. skutečnost 2, fakt: tento s. dějin (Herb.); sen se mění v s. (Ner.); přát si, aby přeludy byly skutkem (Hál.); běžné ve spoj. uvést ve s. uskutečnit; stávat se skutkem uskutečňovat se; v. též skutkem