slech, -u m. (6. mn. -ších) 1. (zprav. mn.) (též *slecha, slech s. mn., Vrba) mysl. boltec zvěře a loveckých psů: zajíc zvedl slechy; pes s potrhaným slechem; přen. expr. žáci napjali slechy zbystřili pozornost 2. poněk. zast. slyšení, sluch 2: popřát něčemu slechu (Dyk); neměl slechu pro její přání (Jir.); spisovatele znám jen od slechu (R. Svob.) z doslechu; nenalézá u nikoho slechu pro své návrhy porozumění 3. poněk. zast. něco slyšeného; zprav. mn. slechy zvěsti, zprávy: byly slechy o rozmíškách (Zey.); jdou slechy, že...; o bitvě došel s. (Ner.); běžné v ust. spoj. nebylo po něm (ani vidu) ani slechu (zast. slychu Něm., Svět. ap.) ani potuchy; ztratil se, nikdo o něm nevěděl 4. řidč. poněk. zast. sluch 1: jemný s. (Hál.); napínat s. (Vrchl.); zvuky, jež mi pronikaly s. (Staš.) 5. nář. skráň 1, spánek: Martin ho kopl do slecha (Herb.)