sloh, -u m. (6. mn. -zích) styl 1. celkový ráz, způsob, utvářenost: životní s.; idealista starého slohu (Z. Nej.) ražení; oblek přehnaného slohu (Hoffm.); podnik velkého slohu (Olb.) velký; dalekosáhlý, významný; badatel velkého slohu formátu; vynikající; to patří k jeho slohu osobitým způsobům, mravům; geol. struktura: s. zrnitý, porfyrický, celistvý; hut. struktura: s. oceli; hrubozrnný s. 2. (v umění, zvl. archit. a hud.) způsob výběru, užívání a utváření uměleckých prostředků a postupů typický, charakteristický pro urč. dobu, společnost, pro urč. uměl. směr, pro urč. tvůrce n. dílo; umělecký směr, řád: středověké umělecké, stavitelské slohy; palác vystavěný v čistém (renesančním ap.) slohu; antikizující s.; modernistický s.; dekorativní s.; přístavby rozličného slohu; kasárenský s. (budovy); Smetanův s.; řidč. vybudovat náš národní, filmový s. (R. právo); archit. s. románský, gotický, renesanční, barokní aj.; hud. klasický, romantický s.; komorní s. 3. způsob výběru a využití jazykových prostředků a postupů typický, charakteristický pro urč. funkci n. pro urč. jazykový projev (ústní n. písemný), pro urč. jedince: prostý s. lidového projevu; s. umělecké literatury; úřední s.; pravidla slohu; – s. dopisu; vyprávěčský s.; – jasnost, srozumitelnost, působivost slohu; má vzletný, těžký, toporný, lapidární, osobitý s. vzletně,... stylizuje; jaz. s. projevů mluvených, psaných; individuální (osobní Muk.); objektivní, nadindividuální s.; Nerudův, Olbrachtův s.; škol. slohová výuka; slang. slohový úkol: hodina slohu; – psát s.