slovutný (†slovútný) příd. 1. kniž. a zast. velmi slavný; proslulý, věhlasný, proslavený, znamenitý: s. učenec, lékař; (Karel IV. pozval) mistry učeností s-é (Jir.); šlechtic s-ého rodu (Jir.); nejslovutnější jsou lázně v Starém Budíně (Něm.); slovútný teoretik (Ner.) †2. (v uctivém oslovování významných osob, v adresách ap.) velmi vážený, ctěný, slavný 4: (knihu) jsem připsal Vám, s. pane (Mach.); slovútní pánové a mistři! (Něm.); → přísl. k 1 slovutně (†slovútně): s. známý kazatel; slavně a slovútně mluviti (Klicp.); → podst. slovutnost (†slovútnost), -i ž.: (těšil se) po městě veliké s-i (Zey.); slovútnost předků (Jg.); – dnes expr., iron. to se nám, vaše s-i, právě hodí (K. Čap.); přen. expr., iron. (chystá se) představiti jednu s. druhé (Ben.) slavnou osobnost