služebník, -a m. (6. mn. -cích) (služebnice, -e ž.) 1. (v třídní společnosti) člověk najatý do služby (ve význ. 3): lokajové, kuchařky, komorníci a jiní s-ci a s-ce (John) sloužící; (královna) rozeslala své s-ce (Vanč.); přen. duch je pánem, tělo jeho s-em (Svět.); poněk. zast. v uctivém pozdravu: služebník!, služebnice!, ponížený s. (Stroup.); Vám upřímně oddaná s-ce (Neff) 2. poněk. zast. a náb. kdo někomu, něčemu oddaně slouží (ve význ. 4); zprav. hanl. kdo je v něčích službách (ve význ. 4), prokazuje někomu, něčemu ochotně služby, úsluhy: s. boží (Hol.), s. Páně kněz; pokorná s-ce Kristova; nyní propustíš, Pane, s-a svého v pokoji (bibl., K. Čap.); přijmi na milost duši s-ce své (R. Svob.) (v modlitbě při pohřbu); – s-ci církve; hanl. s. kapitálu, kapitalismu přisluhovač; → zdrob., zprav. expr., služebníček, -čka m. (mn. 1. -čkové, -čci, 6. -čcích): bylo mu (pachole knězi) s-em a ministrantem (Lid. nov.); expr. těžko je s-ovi k něčemu nutit pány (Svob.); poněk. zast. má úcta — s. — klaněl se (Baar); – hanl. ponížený s. vládnoucí měšťácké třídy (Lid. nov.) (o kritice); druhá strana, kde se to hemží lotry, s-y, zrádci (Lid. nov.) přisluhovači