smluviti dok. (3. mn. -í) (co) 1. úmluvou ustanovit, smlouvou určit; ujednat, umluvit: s. nájemné, honorář, plat; s. plán sjednat 1; s. příměří, podmínky; s. si výlet; smluvil si s ním, aby přišel; čekal na náměstí, jak měli smluveno; zast. dceru smluvili za bohatého pána z Lichtenštejna (Jir.) dohodli sňatek 2. řidč. smlouváním (ve význ. 2) dosáhnout snížení ceny něčeho; usmlouvat: na všech "pevných cenách" nějakou maličkost smluvila (Zey.); na dva krejcary s. se snažil aspoň "trumpétku" (A. Mrš.); — smluviti se dok. 1. (s kým; ~; s kým o čem, na čem, řidč. nač; *oč) ujednat úmluvu s někým; dohodnout se (s kým o čem), domluvit se 1, umluvit se: s. se s kamarády; smluvili se, že půjdou na výlet; brzo se spolu smluvili; s. se o plánu (zř. o plán Zelený); smluvili se na procházku; jako by se (všichni) na mne smluvili (Pujm.) 2. poněk. zast. (s kým; ~) domluvit se 2, dorozumět se 2, dohovořit se 2 (v cizí řeči): s londýnským rybářem se nesmluvíš (Ner.); naučil se tolik jazyku, že se mohl s. (Něm.); — ned. smlouvati, s. se; — rozl. od zmluviti