solitér, -a m. (z fr.) zř. samotář: nejnápadnější byli s-ři o samotě sedící (Čap.-Ch.); přen. (osamocená šlépěj) je s. (K. Čap.); — solitér, -u m. věc vyskytující se jednotlivě: zahr., les. solitéra; řem. (v zlatnictví) jedinečný, jednotlivě zasazený n. vůbec větší drahokam, zvl. diamant