soptiti (3. mn. -í) (poněk. zast. a nář. soptěti Hol., Mart., †soptati Koll.) ned. 1. (o sopce) projevovat sopečnou činnost: soptění vulkánu; soptící Vesuv; přestat s.; přen. zlost v něm soptí (Štěp.) vře, bouří 2. řidč. (co) prudce ze sebe vydávat, vyrážet; chrlit: s. lávu, kameny; drak soptil síru (Dyk); přen. oči dovedou s. blesky (Mach.); s. nadávky, slova 3. (~; na koho; proti komu) zlostně, vztekle si počínat; zuřit, vztekat se: soptil, že ho nechala čekat; s. vztekem, nenávistí; bezmocné soptění; s. na soupeře; proti kališníkům soptil Jan Kapistran (Bass); zvíře soptíc blížilo se k lodce (Zl. Praha) funíc; přen. soptění bouře, větru *4. (o plameni, ohni ap.) prudce vyrážet, tryskat: koni z úst plamen soptí (Čel.); plameny soptící země (Tille); jiskry soptící z výhně sršící; — *soptiti se ned. (na koho) zlostně napadat někoho, sápat se 1, osopovat se: a co ty, sůvo mokrá? soptil se na děvče pobřežný (Wint.) ○ předp. do-, na- se, roz-, roz- se, vy-, vy- se, za-; → nás. soptívati (o) bez předp.