souditi ned. (3. mn. -í, rozk. suď, trp. -zen) 1. (~; koho, 4. p.) řídit a rozhodovat, rozsuzovat pře, trestní a občanskoprávní záležitosti; konat soud (nad kým; s kým): s. nestranně, spravedlivě; s. a trestat podle litery zákona (K. Čap.); s. viníky, vraha; s. znepřátelené občany rozsuzovat; suď mezi mnou a ní (Zey.) rozhodni; ♦ bůh suď, řidč. suď bůh vyjadřuje neurčitost, nejistotu; suď bůh, jaká síla (ho) zvedla k útěku (Drda); — v. též bůhsuď 2. (koho, co) posuzovat: je snadnější s. cizí skutky než své vlastní; sud jeho nedostatky shovívavě; suďte nejprve sami sebe; umělecké dílo soudí svou dobu hodnotí, kritizuje; ♦ podle sebe soudím tebe (pořek.); nesudte a nebudete souzeni (pův. bibl.) neodsuzujte 3. (o kom, čem; nač; co) docházet k něj. názoru, mít něj. názor na někoho, něco; mínit 2, myslit 3, usuzovat: co soudíš o této dívce?; nesoudím o tom jinak nesmýšlím; nesoudili jsme na dlouhou válku; soudím, že dnes nepřijde domnívám se; s. podle řeči na schopnosti; z jeho řeči se dalo s., že...; víš to, nebo jen tak soudíš? (Olb.); soudě, soudíc často ustrnule ve funkci přísl.: soudě podle tvých slov, je ještě dost času; soudíc podle jeho úsměvu, nebylo to tak zlé 4. (zprav. trp.) (komu co, koho) určovat, ustanovovat, přisuzovat (zprav. o osudu): taková smrt mi byla souzena (Olb.); děvčata hádala, kdo je jim souzen za muže; co komu souzeno, to ho nemine; — souditi se ned. 1. (s kým oč) vést soudní při: sedláci se po léta soudili o les, o kus meze *2. (s kým) přít se 1, hádat se 1: starý pán zavrtěl hlavou, ale nesoudil se se mnou (Hol.) ○ předp. do-, od-, po-, pro-, pře-, při-, roz-, u-, vy-; → nás. soudívati (o) bez předp.