spočinouti dok. kniž. 1. (kde) položit se 1 a zůstat něj. dobu ležet: s. na loži; s. v matčině náručí; na jeho rameni spočinula něčí ruka; euf. s. v hrobě 2. (kde) vůbec na delší dobu se vyskytnout, utkvět; (na čem, kom) (o očích, zraku) utkvět: na jejím manželství spočine požehnání (Vach.); – jeho pohled spočinul se zalíbením na obraze; s. očima, pohledem na tváři souseda 3. (kde; ~) dostat se do klidu; odpočinout si: s. v tichu; aspoň na chvíli s.; s. v sladkém zapomnění; ♦ s. na vavřínech přestat být po něj. úspěchu činný 4. (na čem, kom) najít oporu; opřít se 1 (oč): noha spočinula na zemi; s. na obou nohou; přen. věda spočinula na pevných základech; lidé, na nichž je možno s důvěrou s. (O. Schein.) 5. (na kom, čem) tíživě dolehnout na někoho, něco: tíha svědomí na něm spočinula; spočinula na nás velká odpovědnost; — ned. spočívati