spokojený příd. (v přísudku a v doplňku též tvary jmenné spokojen, -a,...) pociťující, mající uspokojení, libost nad někým, něčím, projevující souhlas s někým, něčím; dávající podmínky k uspokojení n. svědčící o uspokojení: šťastný a s. člověk; s-á mysl; být spokojen s málem; je sám se sebou spokojen; s tím nejsem spokojen; nebyl (Věk) jí (Pavlou) spokojen (Jir.); – s. život; s-é manželství; s-á tvář; s. úsměv; → přísl. spokojeně: s. oddychovat, usmívat se; mnout si s. ruce; s. a šťastně žít; vypadat s.; přen. šuměla (řeka) s. (Vach.); → podst. spokojenost v. t.; — v. též spokojiti se, s.