spokojiti se dok. (3. mn. -í) 1. (s čím, kým; čím, kým; †na kom, čem) stát se uspokojeným, vzít zavděk něčím: s jeho vysvětlením se nikdo nespokojil; nespokojit se s dosaženým výsledkem; s lecjakým nápadníkem se nespokojí; s. se tím, že...; nespokojím se pouhými sliby; s. se protivníky, jež nám bůh dal (V. Černý); (soud) na jednom (odsouzenci) se spokojil (Havl.) †2. uspokojit se, uklidnit se: spokoj se, milé děvče (Čel.); věc se zase spokojí (Wint.) †3. usmířit se: obě strany se spokojily (Čel.); přátelsky se spokojte (Wint.); — †spokojiti dok. (koho, co) 1. uspokojit, uklidnit: s. děti (Něm.); s. vzrušenou mysl; s. zemi (Jir.); ty spokojíš duši mou (Tyl); s. něčí hlad utišit 2. řidč. učinit uspokojeným, uspokojit: intensivní práce by ho mohla s. (Sova); s. něčí zvědavost nasytit ○ předp. u-, u- se; — ned. spokojívati se, spokojovati se, s.