správce, -e (5. j. -ce, 1. mn. -cové, -ci) (ob. správec, -vce, 5. j. -vče) m. (správkyně, -ě ž., 2. mn. -yň, -yní, správcová v. t.) 1. kdo něco spravuje, řídí, vede: s. majetku; s. hřiště; Matěj Bouda z Chlumčan, s. místní obce táborské (L. Steh.); s. veškeré práce opevňovací (Jir.) vedoucí; duchovní s. kněz, zvl. farář, kurátor; s-kyně archívu 2. (dř.) vysoký hodnostář, zprav. zástupce panovníka, spravující větší okrsek n. význačný úsek státní administrativy: nejvyšší s. země; vojska s-kyně země, králové Johany (Kub.) 3. (též †správčí, -ho Něm.) (dř.) hospodářský úředník vedoucí správu dvora (ve význ. 2); vůbec úředník mající na starosti hospodářskou stránku něčeho: pan s. ze zámku; s. velkostatku; hospodářský s. (Olb.); – s. ústavu, trestnice; s-kyně penziónu; škol. s. školy (dř.) učitel vedoucí správu školy, řídící učitel; práv. (dř.) vnucený s.; veř. spr. národní s. pracovník pověřený národní správou 4. řidč. s. (čast. správcová v. t.) (domu) domovník; → expr. (hanl.) zdrob. k 1, 3 správčík, -a m. (6. mn. -cích)