správný příd. 1. vystihující skutečnost, shodný se skutečností, odpovídající skutečnosti: s. výpočet; s-é řešení, východisko; s. odhad; s-é pochopení věci; vyvodit s-é závěry; udat s. čas přesný; neuznávat výklad za s.; s-é věty; s-é myšlenky logicky přesné 2. odpovídající dané situaci; vhodný, náležitý 1: s-é jednání přiměřené; sejít ze s-é cesty; s-á připomínka; uvést páku do s-é polohy; smísit ve s-ém poměru; s-é přirovnání přiléhavé; stanovit s-ou dobu pro setí 3. hovor. (o lidech) mající patřičné vlastnosti v přiměřené, náležité míře; často expr. (při kladném hodnocení vůbec) takový, jaký má být: s. hospodář řádný, dobrý; s. havíř (Maj.); chudá, ale s-á rodina (Svět.); – expr. s. kluk skvělý 3; s-á holka; s. chlap; s-á parta; s-á legrace, zábava; → přísl. správně II: s. řešit úlohu; mluvit s. česky; s. psát; byl to, s. řečeno, omyl; – s. se orientovat; s. to vystihl; s. zapojený mikrofon; – s. žít, jednat; expr. musí s. zabrat v práci; má s. proříznutou hubu (J. Mar.); s. oblečená holka; → podst. správnost, -i ž.: s. výpočtu, názoru, stanoviska, definice; jaz. jazyková s. shoda s normou pokládanou za závaznou, s kodifikací