sprovoditi dok. (3. mn. -í, trp. -zen, *-děn, Ner.) 1. s. ze světa ap. (koho, 4. p.) připravit o život; usmrtit, zabít; kniž. (co) (vůbec) vymýtit, odstranit: s. ze světa nemanželské dítě; sám se z toho světa sprovodil (Jir.) spáchal sebevraždu; s. do pekel (Jir.), na onen svět (Ner.); – s. ze světa pověru; s. ze světa nemilou záležitost (Sova) †2. (koho, 4. p.) být někomu průvodcem n. společníkem, doprovodit 1: nabídl (Vavřena), že je sprovodí (Jir.); když mi přijdou na zálety, zkrátka je sprovodím (Něm.) vyprovodím, odbudu †3. (co) současně se s něčím objevit, vyskytnout: jásavý hlahol sprovodil tato slova (Jir.) doprovodil 4. řidč. zast. (koho, co) zazpívat n. zahrát doprovod (ve význ. 4): s. někoho na pianě (Podl.); — ned. sprovázeti, sprovozovati