stéblo (zast. ob. stýblo Klicp., Třeb.), -a s. (2. mn. -bel) bot. nevětvený dutý stonek rozdělený v místě, kde nasedají listy, plnými kolénky v články: s. trav; obilné s.; s. slámy; pít stéblem slámkou; zast. ust. spoj. na stéblo upila (Něm.) málo; neustoupím ani o s. (Třeb.) ani o píď, vůbec ne; ♦ nepřeložit někomu křížem s., ani s. přes cestu, nepoložit někomu do cesty s. neklást mu překážky, nebýt mu v cestě, neublížit mu; nepřeložit s. křížem (Vrba, Maj.) vůbec nic neudělat, nepracovat; tonoucí se i stébla chytá (pořek.) v nejvyšší nouzi je každá pomoc vítaná; → zdrob. stébélko, poněk. zast. stebélko (Něm., Šrám. aj.) (†stebílko Tyl, Svět., Arb.), -a s. (6. mn. -ách)