sténati, řidč. poněk. zast. stenati ned. vydávat (při bolesti) vysoký, zprav. nepříliš hlasitý zvuk; kvílet, úpět, naříkat 1: raněný sténal bolestí; bylo slyšet vzlykání a hlasité sténání; "Ani v noci nedáte pokoj," stenala (matka) (Pujm.) naříkavě si stěžovala; lidstvo sténá pod jařmem bídy (přen., Sab.) úpí, trpí; přen. kniž. (o věci) vydávat zvuky podobné sténání člověka, kvílivě znít: struna divě sténá (Vrchl.); sténání jeho (větru) zaléhalo až sem (Jir.) skučení; prkna (pod kroky) vrzavě sténají ○ předp. po- (si), pro-, roz- se, u- se, vy-, za-; → nás. sténávati ○ předp. po-, vy-, za-