stíniti ned. (3. mn. -í, rozk. stiň) 1. (co, řidč. koho) vrhat na něco, někoho stín, a tím chránit před světlem (zprav. slunečním); zakrývat před světlem, zakrývat vůbec; zastiňovat, zaclánět: staré stromy stínily dvůr; s. si obličej před sluncem; s. si rukou oči clonit; široká střecha klobouku stíní tvář; potok stíněný vrbami; oči stíněné dlouhými řasami; seděla tak, že (mi) stínila svého souseda; s. někomu výhled; odb. chránit před účinkem světelného, tepelného, jaderného záření, elektrostatického, elektromagnetického pole ap.: s. vodiče, měřicí přístroj, reaktor 2. (~; komu) vytvářet stín, a tím překážet přístupu světla, způsobovat nedostatek světla: stromy před oknem příliš stíní, v pokoji je pořád šero; jdi kousek dál, stíníš mi, nevidím na práci; přen. kniž. jedni nesmějí s. druhým (Nový) překážet; starosti stíní jeho čelo jeví se na něm známky starostí *3. (co) stínovat 1: líce dětí (na obraze) byl-y jemně stíněny (R. Svob.); kolem víček očí měl) modře stíněné kruhy (Maj.) ○ předp. na-, o-, ob(e)-, od-, pod-, pro-, při-, vy-, za-; → nás. stínívati (o) bez předp.