struna (*strůna Mácha, Nov.), -y ž. 1. pružné vlákno zprav. napjaté na hudebním nástroji a vydávající rozechvěním tón: prasklá s. houslí; brnkat na struny; střevová, kovová, silonová s.; s. tenisové rakety; natažený, rovný jako s.; postavit se, napřímit se, napnout se jako s.; provaz jak s. napjatý; nohy jako struny rovné, štíhlé; věděl, na kterou strunu udeřit, přen. jak má mluvit, aby zapůsobil; uhodit na pravou strunu, přen. zvolit vhodný, správný způsob, tón řeči; přen. napínat strunu shovívavosti (Č. Jeř.); rozechvět struny srdce; s. národního citu (Pražák); hrát na sentimentální strunu (Nor) citově rozechvívat; hud. prázdná s. 2. co strunu připomíná: biol. hřbetní s.; tech. pevný, pružný ocelový drát užívaný na pružiny, táhla, výztuhy betonu ap.; zdrob. strunka v. t., strunečka, -y ž.