stvořiti dok. (3. mn. -í) 1. (koho, co) (v náb. představách o bohu) z ničeho udělat, vytvořit: báje o stvoření světa; slyšte, jak (bohové) stvořili zemi (Zey.); ♦ ob. stál, jak ho pánbůh stvořil nahý; je stvořen k obrazu božímu (zast., pův. náb.) je dobrý, pěkný člověk 2. (co) udělat, utvořit vůbec; vytvořit: kniž. s. si svůj vlastní duševní svět; expr. s. příběh napsat; s. obrázek nakreslit; stvořila svetr ze zbytků vlny upletla 3. jen ve spoj., zprav. hovor., být (jako) stvořen, stvořený k něčemu být určen; hodit se II: pták je stvořen k lítání, člověk k práci (Herb.); děvčátko stvořené k pomilování (Něm.); den je jako stvořený k výletu; jsi pro to (funkcí ap.) jako stvořený; altánek přímo stvořený k veršování uzpůsobený