stvrditi dok. (3. mn. -í, trp. -zen) 1. kniž. (co, koho; ~) vyjádřit (podpisem aj.) správnost něčeho, souhlas s něčím, vydat někomu závazné osvědčení o něčem; poněk. zast. pravoplatně uznat, schválit jako platné, správné; potvrdit 2: s. příjem doporučeného dopisu; pečetí dar stvrdil (Mach.); členství podpisem s. (Jir.); přísahou s. práva (Jir.); – poněk. zast. stvrzení kompaktát (Hál.); s. mír; sněm stvrdil Jana biskupem (Heyd.) 2. poněk. zast. (co) potvrdit 1, dotvrdit 1: s. pravdivost údajů; s. něčí výrok dosvědčit; – stvrdí se slova má (Jir.); — ned. stvrzovati, — rozl. od ztvrditi