superlativ [-tý-], -u m. (6. j. -u, -ě) (z lat.) jaz. třetí stupeň při stupňování příd. jmen a příslovcí (např. nejkrásnější, nejkrásněji) vyjadřující největší míru vlastnosti při srovnávání: přen. mluvit, psát o něčem, o někom v (samých) s-ech velmi (to, ho) chválit; superlativní [-ty- i -tý-] příd.: s. tvar; přen. kniž. s. sloh (Hlad.); → přísl. *superlativně: přen. referát nezněl dost s. (K. J. Ben.)