svévole (*svévůle Vrchl.), -e ž. 1. vlastní vůle, zprav. zlá, její bezohledné, zlovolné uplatňování; zvůle, zlovůle, svévolnost, schválnost; zlý čin z takové vůle pramenící: divoká s.; panská zpupnost a s.; zabíjet ze s-e; akt brutální s. (Gottw.); – v obci nadělali s-e, ostudy (Herb.) 2. bujnost, nevázanost: dětská, mladická s.; z čiré s. ji strčil do vody; svévola, -y m. obl. svévolný chlapec, člověk: nějaký s. zapískne znamení (Strán.); *svévolí, -í s. svévole 2, bujnost: kolem ohně ve s. mladá skáče družina (Erb.); *svévoliti ned. (3. mn. -í) svévolně, bujně si počínat: pár bosých dětí před vraty svévolí (Mach.) dovádí; svévolný příd. 1. jednající o své vůli, se svévolí, jsoucí projevem svévole: s. násilník zlovolný; s. teror (Zápot.); – s. čin schválný; s-é jednání; s. zásah do práv, kompetence; s-é opatření 2. řidč. bujný, nevázaný 2: s-é děcko; s. smích (Til.); s-é řeči (Svět.); rozkoš s-é svobody (Vanč.); přen. Váh, bez toho vždy nespoutaný a s. (Jir.) divoký 3. elektr. s. dotyk vědomý, s použitím pomůcek (na rozdíl od nahodilý); → přísl., zprav. k 1, svévolně: s. jednat; s. poškodit státní majetek; s. zameškat směnu; s. porušit smlouvu; → podst. svévolnost, -i ž. svévole: násilnická s.; pobuřovat lid s-mi (Čel.); dětská umíněnost a s.; z pouhé s-i jste to udělali (Něm.); svévolník, -a m. (6. mn. -cích) (svévolnice, -e ž.) řidč. svévolný člověk: je s., neposlechne (Šír); pevně ji držte, tu s-i (Svět.); svévolnictví, -í s. řidč. svévolné jednání: proti Windischgrätzovu násilnictví a Bachovu s. (Z. Nej.)