svědek, -dka m. (mn. 1. -dkové, -dci, 6. -dcích) (svědkyně, -ě ž., 2. mn. -yň, -yní) 1. osoba, kt. vypovídá před soudem n. úřadem o skutečnostech jí známých: výpovědi svědků před soudem; korunní s., s-yně; falešní svědci; ♦ poněk. zast. bůh je můj s., bůh (je) mi svědkem, že... zapřísahám se, že... 2. osoba, kt. je přítomna něj. závažnému jednání n. úkonu k jeho potvrzení, ověření: ženichův, nevěstin s.; slíbil mi to před svědky; (kdysi) poslal mu svědky vyzval ho na souboj 3. osoba, kt. přímo pozorovala něj. událost: očitý s. nehody, vraždy; stal se bezděčným svědkem jejich hádky; sám jsem byl svědkem, jak...; chtěl bych s vámi hovořit beze svědků o samotě, mezi čtyřma očima 4. kniž. věc n. místo přímo spjaté s něj., zprav. historickou událostí, s něj. citovým stavem, s minulostí vůbec: Tábor, věrný s. husitské slávy; košatá lípa, s. naší lásky; ta světnička bývala svědkem mého hoře (Jir.); zeměměř. menší kámen ukládaný pod mezník pro podzemní označení; geol. svědci osamocené tabulovité hory (svědčící o někdejší souvislosti vrstev)