světák, -a m. (6. mn. -cích) (světačka, -y ž.) 1. člověk společensky zkušený, milující společenský život, světské radovánky; člověk rozmařilý, hýřivý, prostopášný; prostopášník: zkušený, sebejistý s.; cynický, vyžilý s. hejsek, bonviván; blazeovaní s-ci; – (stal se z něho) nepořádný s. (Něm.); s. a dobrodruh (Jir.) 2. řidč. člověk zcestovalý, světem zkušený, hanl. světem protřelý; světoběžník; poněk. zast. obl. člověk odcházející do ciziny za výdělkem: (poslal syna do ciziny,) aby se stal s-em, člověkem vzdělaně praktickým (Podl.); – poněk. zast. obl. byl "světák", jezdil s obchodníkem plátny do světa (Jir.); s. ze Stachů (Klost.) 3. řidč. zast. člověk světských (ve význ. 2) názorů: nestaral se o náboženské otázky, byl s-em (Svět.); → expr. zdrob. k 1 světáček, -čka m. (mn. 1. -čkové, -čci, 6. -čcích): drobní s-ové