světec, -tce m. (světice, -e ž.) 1. člověk prohlášený církví za svatého; svatý (m.): náboženská úcta k světcům; sochy světců a světic v chrámu 2. člověk mravně dokonalý, žijící až asketicky, trpělivě snášející útrapy: mít pověst světce (Dyk); to není žena, to je s-ce!; → expr. zdrob. k 2 *světička, -y ž.: s-o boží (Štech); – jeho dobrá s. (Merh.) (o ženě)