světoobčan (†světaobčan Pal.), -a m. (1. mn. -é) (světoobčanka, -y ž.) 1. stoupenec světoobčanství; kosmopolita 1: stali jste se s-y a zůstali přitom národem (Mach.); osvícenci chtívali být kosmopolity, s-y (Šal.); – s. odcizující se poslání předků (Olb.); velkopanská povýšenost s-a 2. expr. obyvatel světa, člověk: přivítat nového s-a novorozeně; → expr. zdrob. k 1, čast. k 2, světoobčánek, -nka m. (mn. 1. -nkové, -nci, 6. -ncích): najednou, s-u, stojíš oběma nohama na půdě národa (K. Čap.); – pláč malého s-a; světoobčanský příd. kosmopolitický, kosmopolitní: s-é názory, smýšlení; s. pocit (K. Čap.); naše první s-á a zároveň modernistická generace (Jirát); → přísl. světoobčansky: smýšlet s.; → podst. *světoobčanskost, -i ž. světoobčanství: nestačí nám s. (Pražák); světoobčanství (†světaobčanství Jg.), -í s. kosmopolitismus 2, 1 1. názor zdůrazňující příslušnost jednotlivce i jednotlivých národů k lidstvu a jeho kultuře, zprav. v protikladu k úzkoprsému vlastenčení a šosáctví: síla skutečného hrdého češství a opravdového s. (Mah.); Nerudovo s. 2. lhostejný poměr k vlastnímu národu, k jeho tradicím a kultuře: odboj (buditelů) proti s. (Pražák)