svůj (svá, svoje ž., své, svoje s.) zájm. přivl. zvratné (delší tvary vedle tvarů kratších jsou v těchto pádech: 1., 4. j. s. své, svoje; 1. j. ž. svá, svoje; 4. j. ž. svou, svoji; 1. mn. m. živ. svoji, zř. sví; 1., 4. mn. m. neživ. a ž., 4. mn. m. živ. své, svoje; 1., 4. mn. s. svá, svoje; v ostatních pádech jen tvary podle ,mladý': svého atd.) přivlastňuje podmětu slovesného i neslovesného přísudku, popř. původci slovesného děje, kt. není přísudkem: radím ti vzít si s sebou všecky své věci; jde-li o obecné, souhrnné přivlastňování 1. a 2. os. mn., kladou se místo přivl. zvrat. zájmena náš, váš: pamatuji se dobře na naši babičku; my všichni milujeme naši vlast; sejděte se u vaší školy (na vyjádření protikladného důrazu lze užít jen zájm. zvrat.: mohu, můžeš, můžeme, můžete milovat jen svou vlast, nikoli jinou) 1. takový, kt. je ve vlastnictví, držení podmětu (původce děje); podmětu (původci děje) náležející, patřící; od něho pocházející, jeho se týkající; výhradně s ním souvisící: vlastní: vzal si svou aktovku; odnes si jen své věci, ostatní tam nech; můžeš si to koupit za své peníze; trávíme dovolenou ve své chatě; – dívala se na své upracované ruce; darovat svou krev; – odevzdali mu svůj dárek; dám mu svou knihu mnou napsanou n. mně patřící; podepsal jim svou fotografii; říci svůj názor; – zůstaňte na svých místech na kterých právě jste; rozloučili se a každý šel svou cestou; řekněte na svou čest a svědomí; konat svou povinnost; vzít někoho pod svou ochranu; každá bytová jednotka má své vlastní příslušenství; ♦ každý ať zametá před svým (vlastním) prahem; – to nemá ze své hlavy; otevřel mu své srdce; vidět něco na své vlastní oči; nevěřil svým očím; pocítit něco na své (vlastní) kůži; bát se o svou kůži (ob.); není ve své kůži; jet, přijít po svých (nohou) pěšky; vzít něco do svých rukou; dělat něco na svou pěst, o své vůli, o své újmě; mít svou hlavu; mít s. rozum; brát něco za své brát si to na starost, pokládat to za svou povinnost ap.; – být vždy s. svérázný, osobitý; nebýt (řidč. být) s. nebýt (být) v obvyklé míře, necítit se (cítit se) zdráv; srov. též nesvůj 2. takový, ke kt. má podmět (původce děje) širší vztah než vlastnický, zprav. blízký, těsný, citový: vzpomínal na svou vzdálenou vlast; starám se o svou sestru; vzali si osiřelé (cizí) dítě za své adoptovali je; děti mají rády svou učitelku která je učí; sliboval jí, že budou brzy svoji manžely; deset let spolu žijí a ještě nejsou svoji oddáni; expr. děti chodily krmit do parku své ptáčky oblíbené, milé; pil jen svou limonádu oblíbenou; nemusíš mít denně svých pět plzeňských (Ner.) obvyklých; chce mít s. klid; ♦ kdo se za s. jazyk stydí, hoden potupy všech lidí (pořek.) 3. poněk. zast. nezávislý, samostatný, svobodný: sedláci nebyli svoji, náleželi těm, jimž byli povinni pracovat (Svět.); s. národ (Erb.); být svým pánem 4. v někt. spoj. bez zřetele k podmětu příslušný 3, náležitý 1, vhodný, pravý 5: dej to na své místo patřičné; to je člověk na svém místě dobře se pro něho hodícím; svým časem ti to řeknu; na svou dobu to byla znamenitá kniha; pět zlatých byl svého času velký obnos (Maj.) kdysi; svého času tam stál mlýn; všechno má s. čas; všechno má své meze; už má svá léta; byl to svým způsobem hrdina (K. Čap.) jistým způsobem; v někt. spoj. má význ. zesilující: vojáci měli z toho svou švandu (Šrám.) velkou; taková putna má svých 11 kilo dobrých (ve význ. 9), přinejmenším; má už nyní svých třicet let (K. Čap.) je mu přes třicet let; viděla jsem (dalekohledem) své divy (zř., Něm.) něco nepředstavitelného, neuvěřitelného; ♦ ob. expr. dělat své dílo, své divy řádit, vyvádět; — zpodst. své, svoje, svého s. co je majetkem, vlastnictvím podmětu (původce děje); co výhradně s ním souvisí: bydlet ve svém ve vlastním domě; pracuje na svém na pozemku, zahradě ap., kt. mu patří; koupit něco ze svého z vlastních prostředků; – žaludek žádá své potravu; časté v někt., zprav. frazeologizovaných, spoj.: má své jisté zajištěný příjem, obživu; nestůj o cizí, nepřijdeš o své (pořek.); přijít si na své dostat, co právem náleží; být uspokojen, užít si; – máme svého nad hlavu vlastních starostí, povinností ap.; hledět si svého své práce ap.; udělat si své svůj úkol, svou práci; jdi si po svém, čast. po svých svou cestou, odtud pryč; hleď si svých vlastních záležitostí; – myslet si (o něčem) své mít vlastní mínění; žít, dělat všecko po svém, podle svého podle vlastního způsobu, názoru, přání; stát, trvat na svém na svém tvrzení, rozhodnutí, úmyslu ap.; v pokleslém význ. vzít (brát) za své (ps. též zasvé) zahynout (hynout), zkazit (kazit) se; — zpodst. svá, svoje, své ž.: jen ust. spoj. provést, prosadit svou svůj úmysl, svůj plán; vést stále svou opakovat stále totéž, setrvávat na svém názoru; neustávat v něčem; — zpodst. svůj, svého m. (svoje, svá, své, ob. svojí ž.) často ve spoj. se zájm. ten, ta ob. manžel, milý (m.) (manželka, milá (ž.)): řekla to tomu svému; každý jen tu svou má za jedinou (Sab.); (přišel) i se svojí (Rais); — zpodst. svoji, sví, svých m. mn. příbuzní, přátelé, rodáci, krajané ap.: přál si být mezi svými, u svých; žil tam jako mezi svými; přišel mezi své, a oni ho nepoznali (pův. bibl.); svoji k svému a vždy dle pravdy (Pal.)