svaliti dok. (3. mn. -í) 1. (co) valením shora dopravit na nižší místo: s. kmeny do údolí k řece; s. s kopce kámen 2. (co, koho) povalit, skácet: s. židli; s. protivníka k zemi; svalené modly (Mach.); (oděnci) svalili zídky (Vanč.) rozvalili 3. (co na koho) zatížit, obtížit někoho něj. nařčením, něj. povinností ap.; uvalit, svést 8; (co z koho) zbavit, zprostit někoho něj. nařčení, něj. povinnosti ap.: s. na někoho podezření z vraždy, vinu; s. na podřízené všecky práce, povinnosti; – s. ze sebe obvinění, odpovědnost, vinu střást 4. řidč. (co) valením shromáždit, nahromadit, nahrnout: svalili špalky k sobě (Doucha) přivalili; — svaliti se dok. 1. valením se dostat shora, odněkud: kámen se svalil s kopce; přen. (těžký) kámen se mu svalil (čast. spadl) ze srdce ulevilo se mu; tíseň se mu ze srdce svalila (Šmil.) 2. skácet se, upadnout, spadnout 1, 3; složit se 1, klesnout: pytel s moukou se svalil; s. se na zem; svalil se s koně (Jir.); já ti něco povím, ale nesval se pod stůl (Tyl) nelekni se tak; chechtal se, div se nesvalil na zem; ust. spoj. s. se jako špalek, jako pařez, jako snop, jako hnilička (Jir.), jako měch (Erb.) naráz, tupě, tvrdě; – s. se do křesla, na postel; svalila se jí do náručí (Vach.); světe, v sutiny se sval! (Hál.) rozval se; přen. (stín) na domy se svalil (Vrchl.) padl; (strach) svalil se na něho (Hora); — ned. svalovati, s. se