svobodník, -a m. (6. mn. -cích) (svobodnice, -e ž.) 1. voj. nejnižší poddůstojnická hodnost 2. řidč., poněk. zast. člověk svobodný (ve význ. 7): jako s. býval veselý společník (Herb.); přinesla si děťátko i mnohá s-ce (Zápot.) 3. hist. (v době nevolnictví) majitel statku a pozemků nepodléhající feudální vrchnosti robotní povinností; dědiník; → expr. zdrob. k 1 svobodníček, -čka m. (mn. 1. -čkové, -čci, 6. -čcích)