svrchovaný příd. 1. ničím neomezený, nikomu neodpovídající; (naprosto) nezávislý, suverénní 1, absolutní 2: s. stát; s. lid; s-á moc; s. vládce, pán absolutistický 2. (též *svrchovatý Třeb.) kniž. naprostý, úplný, nejvyšší, vrchovatý: dojít s-ého uznání; dostalo se mu zadostiučinění ve s-é míře, s-ou měrou; je třeba s-ého sebezapření; je s. čas odejít 3. řidč. kniž. dokonalý 1, absolutní 1, suverénní 2: s-é umění; jedno ze s-ch architektonických děl (Glaz.); — zpodst. †svrchovaný, -ého m. bůh (Vrchl., Mach. aj.); → přísl. k 1, 2 svrchovaně (též *svrchovatě): vládnout s.; – kniž. jednání s. nebezpečné vrcholně, nanejvýš, velice; s. naléhavý; byl s-tě spokojen (Kosm.); naložil (na trakař) s-tě (Jir.) vrchovatě; → podst. svrchovanost v. t.