syn, -a m. (5. j. -u, 1. mn. -ové) 1. bezprostřední potomek mužského rodu: jediný s.; hodný s.; vychovat tři syny; ve spoj. psí s., kurvy s. (hrubá nadávka); nář. křestný s. (Erb.) kmotřenec; náb. (Bůh) S. (v křesťanské věrouce) druhá božská osoba 2. kniž. kdo je příslušný k něj. celku n. prostředí n. kdo z něho pochází: slavný s. národa; oddaný s. dělnické třídy; věrný s. svého lidu; s. hor; s. přírody; s. své doby; s. revoluce; v tobě jsem se zmýlil, čertův synu (Havl.); Colombo, syn Janova (Ner.); Marsovým synům (Theer) vojákům; ♦ budeš s., synem smrti zemřeš 3. kniž. vůbec potomek: s. dávných předků; s-ové starých Slovanů; poněk. zast. s-ové Adamovi, Evini lidé 4. řidč. zast. zeť (Něm.) 5. expr. v oslovení vyjadřuje vlídný, trochu povýšený poměr k oslovenému mladému muži: to nečiň, synu; milý synu, dbejte mých rad; → zdrob. synek, syneček v. t.; → expr. zdrob. k 1, 5 synáček, -čka m. (mn. 1. -čkové, -čci, 6. -čcích)