tón, -u m. (6. j. -u) (z řec.) 1. zvuk určité výšky: vysoký, nízký, hluboký t.; slabý, silný t.; táhlý, přerušovaný t.; vydávat, vyluzovat různé tóny; přehrát na housle všechny tóny stupnice; zbortěné harfy t. (Mácha); udat ladičkou t.; udávat t., přen. mít rozhodující vliv (na způsob chovaní, na oblékání ap.); nasadit nový t., přen. změnit téma rozhovoru, způsob jednání; spodní t., přen. skrytý, utajený význam, příznak; přen. pískat do jiného tónu (Havl.) mluvit jinak, být jiného smýšlení; fyz., hud. zvuk, sluchový vjem vyvolaný periodickým chvěním: relativní výška tónu; komorní t.; t. a, c,...; o půl tónu (výše) o půltón; čistý, falešný t.; základní t.; alikvotní, částkové tóny; přirozené tóny; pedálové tóny; průchodný t.; sděl. tech. oznamovací, obsazovací, vyzváněcí t. 2. odstín (ve význ. 2, 3) zabarvení řeči; (základní) ráz, charakter něj. projevu, něčeho vůbec: mluvit vysokým tónem; – slavnostní t. projevu; vážný, žertovný, vyzývavý, prosebný t. řeči; kamarádský, důvěrný t. rozmluvy; otecký t. (Maj.); změnit t.; odpověděl týmž tónem; střízlivý t. úvodního článku; – základní t. romantiky (Čap.-Ch.); radostný t. české krajiny (Konr.) t. českého lidu (Z. Nej.) 3. odstín 1: načervenalý t. podzimního listí; bronzový t. opálených těl; měkké teplé tóny vlněných látek 4. společenské chování: společenský t.; pravidla dobrého tóu bontónu; to patří k dobrému tónu; expr. zdrob. tónek, -nku (6. mn. -ncích), tóneček, -čku (6. mn. -čcích, -čkách) m. řidč.; tónový v. t.