tůň, tůně (nář. touň, touně), -ně ž. hlubina v tekoucí vodě, v jezeru ap.; prohlubeň nevelkých rozměrů se stojatou hlubokou vodou: potok vymlel u břehu tůň; skočit do touně (Poláč.); – mezi vřesem začerná se propadlá tůně (K. Čap.); úvoz plný tůní blátivých (Svět.) prohlubní; V tůních ulice v Praze; přen. kniž. (nahlédnout) do lesklé tůně (očí) (Jir.) hloubky; tůň noci (Zey.); nezbývá mu nic jiného než kámen na krk a tůň (Čap.-Ch.) utopit se; zapadnout, utonout v tůni zapomenutí, minulosti nenávratně zmizet; horn. nejhlubší část jámy na sbírání důlních vod, vodní jímka; zdrob. tůňka, -y ž.: lesní t.; přen. t. mlčení (Maj.); expr. *tůnička, -y ž. (Lit. nov.)