tečka, -y ž. (2. mn. -ček) puntík 1, 3 (expr.) 1. znaménko (vzniklé tužkou, perem, dotekem ap.); zcela malá skvrnka: naznačit t-mi obrys vzoru; města označená tečkou na mapě; tečky not (Maj.); tečky pih; okno plné teček od much mušinců; ptáky bylo vidět jenom jako tečky; přen. bílé tečky motýlů (Svob.); mat. znaménko násobení; hud. (v notovém písmu) znaménko prodlužující trvání noty n. pomlky n. naznačující staccato 2. jaz. znaménko nad i (označující krátkost této samohlásky), nad j atp.; rozdělovací znaménko označující zejm. konec věty (n. souvětí); znaménko naznačující za neúplným výrazem jeho zkrácenost (např. t. č., pod., Jos., dr.), za číslicí číslovku řadovou (9. 5. 1945, IV. díl): udělat za větou tečku; vynechaná slova naznačit t-mi; ♦ udělat, řidč. napsat za něčím (definitivní) tečku ukončit něco, přestat se o něco zajímat; do poslední tečky do nejmenších podrobností, úplně; neslevit ani tečku nic; vyslechnout někoho do poslední tečky do konce; nikam nepůjdeš a t. (vyjadřuje rozhodnou vůli) a dost; → expr. zdrob. tečička, -y ž.