temperament, -u m. (6. j. -u, zř. -ě) (z lat.) 1. souhrn citových a volních znaků lidské povahy určujících chování a zvl. reakci člověka na vnější podněty; povaha 1, letora: člověk odlišného t-u a sklonů; byl živého, prudkého t-u; to neodpovídalo jeho t-u 2. živá povaha, letora; živost: kypí t-em; je to člověk bez t-u; přemohl ho jeho t. (Olb.); temperamentní příd. k 2; živě se projevující; živý; svědčící o temperamentu: t. Jihoslovan, řečník, novinář; – t. řeč; t. formulace (Václ.); t. článek; přísl. temperamentně: t. podaný výklad; podst. temperamentnost, -i ž.