terč, -e m. n. zř. ž. (Čap.-Ch.) (z něm. driv. rom.) 1. předmět mající zprav. kruhový tvar a sloužící za cíl při střelbě: střílet do terče; zasáhnout t.; stojanový t.; t. pro sportovní střelbu, pro lukostřelbu; ♦ být terčem posměchu, vtipů; vybrat si někoho za t. vtipů, narážek cíl; sport. asfaltové terče ploché kotouče vrhané do vzduchu při cvičné a závodní střelbě 2. předmět kruhového tvaru vůbec; kotouč 3: žluté terče pampelišek (John); t. hodin (V. Mrš.); t. měsíční (Č. Jeř.); žel. návěstní t.; voj. prostředek k signalizování: vytyčovací, vlečný t.; bot. soubor středových květů (s trubkovitými korunami) v úboru (např. u kopretiny n. u slunečnice); kruhovitý medník na dně květu někt. rostlin (např. routy) †3. štít 1 (Jir.); → zdrob. terčík, -u (*terček, -čku, Vanč.) m. (6. j. -u, 6. mn. -cích): jad. fyz. látka vystavená toku částic v urychlovači, reaktoru n. v kosmickém záření; – biol. zárodečný t. skupina rýhujících se buněk zárodku ležící na nerozdělené mase žloutku; bot. přísavné t-y rozšířené konce úponek někt. lián (např. loubince); příd. terčíkový; — terčový příd. k 2, 1: t-é signály; sport. t-á střelba; t-á pistole určená k střelbě do terče