titul [ty-], -u m. (6. j. -u) (z lat.) 1. vyjádření hodnosti (ve význ. 1): mít akademický t.; byl mu udělen čestný doktorský t.; soutěž o t. brigáda socialistické práce; utkání o t. mistra republiky; oslovit někoho plným t-em; přen. expr. hromobití t-ů (Čech) nadávek; t. málo lichotivý (Jir.) 2. název (knihy n. jejích částí, článků ap.), nadpis 1: t. knihy, spisu, článku, hry, filmu; t. smlouvy; zvolit vhodný t.; poněk. zast. (v textu práv. obsahu) oddíl označovaný číslicemi, odstavec; polygr. (v nakladatelské praxi) neperiodická publikace: vydat, splnit plánovaný počet t-ů 3. poněk. zast. důvod 1: v nich (básních) jest hlavní t. slávy básníkovy (Vrchl.); odb. čast. ve funkci nevlastní předl.: z t-u náhrady škod; z t-u vlastnictví na základě; publ. méně vhodně: výdaje z t-u stěhování za stěhování; z t-u naléhavosti pro naléhavost; činit něco z t-u, že...; domáhat se něčeho z t-u, že... proto, že...; → zdrob. titulek, tituleček v. t., — titulový příd. řidč. k 1, 2: t-é zkratky; – poněk. zast. list t. (Erb.) titulní (polygr.); titulní v. t.; — v. též P. T.