tlouci ned. (1. j. tluču, tluku, 2. tlučeš, 3. mn. tlučou, tlukou, rozk. tluč, tluc, min. tloukl, trp. tlučen, přech. přít. tluka; inf. hovor. tlouct) 1. (též †tloukati Wint.) (nač; čím, čím do čeho, oč, řidč. v co; co; ~) silou něčím na něco narážet, údery něco zasahovat, a tím působit zprav. temný hluk; bít 1, bušit 1, bouchat 2, mlátit 2, 3: t. na vrata; t. na buben, do bubnu (hud. slang. t. buben); t. holí do dlažby; t. do kláves; t. pěstmi do zdi; kroupy tlučou do stěn; t. se do prsou, poněk. kniž. v prsa, přen. kajícně uznávat svou vinu; t. hlavou o zem; t. knihou o stůl; pták tluče křídly v kleci; t. dveřmi hlučně je zavírat; někdo tluče, jdi otevřít; ve spoj. t. špačka (Rais aj.) hrát (v. též dále); ♦ spartakiáda (revoluce, dovolená atd.) tluče na dveře je těsně před ní, blíží se; t. na válečný buben štvát do války, hrozit válkou; t. na reklamní buben dělat hlučnou reklamu; to (plakát, nápis, barva ap.) tluče do očí je nápadné, křiklavé; řidč. (neví,) kam tou řečí n. nač tluče kam míří, na co naráží; zhrub. t. hubou mnoho a planě mluvit, žvanit; expr. t. špačka, špačky dřímat, klímat 2. (co, koho; do koho, čeho; po kom) zasazovat někomu, něčemu rány, údery; bít 2, mlátit 4 (expr.), práskat 3: t. dítě; t. koně, do koní bičem; t. někoho do zad bouchat; naříkala a tloukla se do hlavy; tluče ji po hlavě 3. (též *tloukati Hol.) (co kam) údery vpravovat; zarážet, zatloukat: t. hřebík do stěny; t. kůly do země; ♦ expr. t. něco někomu do hlavy pracně ho tomu učit 4. (co) údery i jinak zpracovávat, rozmělňovat n. ničit; roztloukat, rozbíjet, rozklepávat: t. kámen, štěrk, hroudy; t. pepř v moždíři; tlučení lnu; zř. tlučené brambory (Nový) šťouchané; – t. nádobí 5. (co; ~) stloukat (máslo): t. v máselnici máslo; babička dnes tloukla 6. (nárazy, údery) vydávat pravidelný temný zvuk; hlučně se ozývat vůbec; bít 1: hodiny tlučou půlnoc odbíjejí; tluče poledne; zvon tloukl na poplach; srdce tluče tepe, buší; – tlučení hromu; slang. motor tluče má závadu projevující se nepravidelnými nárazy ventilů, válců 7. (o někt. ptácích) ozývat se rychle opakovanými krátkými zvuky: v poli tluče křepelka; v zahradě tluče slavík 8. ob. expr. ve spoj. t. to, poněk. zast. t. živobytí živořit, protloukat se (těžce): tluče to jen tak tak; jak to tluče, tak to tluče; živobytí jen tak tlučem (Rais); tluče to ze třídy do třídy; — tlouci se ned. 1. (s kým, čím; ~) bít se 1, prát se, rvát se: tloukli se (s kamarády) hlava nehlava; přen. t. se s životním osudem svým (Mach.) zápasit 2. (~; s čím) (o barvách, částech oděvu ap.) nehodit se k sobě, být v rozporu, působit křiklavě; bít se 3: to se (spolu) tluče 3. t. se (sebou) (~; oč; kde) pohybovat se prudkými, trhavými pohyby, a tím zprav. o něco narážet; házet se (sebou): tloukl sebou na posteli; kůň se tloukl o oj; špaček se tluče uvnitř klece 4. (též *tloukati se Mach.) ob. expr. (kudy, kde) trmácet se, plahočit se 1: t. se světem, po světě; t. se Prahou, vlakem, ve vlaku několik hodin; t. se (mnoho let) po restauracích (Rais) být na ně odkázán ○ předp. do-, do- se, na-, na- se, o-, o- se, od-, po-, po- se, pro-, pro- se, pře-, pře- se, při-, při- se, roz-, roz- se, s-, u-, v(e)-, vy-, z-, za-; → nás. tloukávati ○ předp. do-, o-, o- se, po-, po- se, pro-, pro- se, roz-, v-, vy-, za-