toužiti ned. (3. mn. -í, rozk. tuž) 1. (po čem, kom; s inf., aby...; ~; †za kým, čím; †čeho Pal., *oč Vrba) mít touhu (ve význ. 1), oddávat se touze: t. po návratu domů; t. po míru; t. po pomstě dychtit, bažit, prahnout; t. po matce; t. být sám, být hrdinou přát si; toužili si s ním pohovořit; toužil, aby se dostal do ciziny; toužil a trpěl (Wolk.); k domovu srdce touží; t. z domu (Jir.); žádného chlapce nemá, za nikým netouží (Jir.); srdce míru touží (Slád.); toužil sejít se s ní; přen. toužení tetřeví (R. Svob.) tokání †2. (na co, koho; řidč. do čeho, *koho Wint.; řidč. komu Jir.; *čeho Pal.) stěžovat si 1, 2, naříkat si 2, stýskat si 1: t. na přísnost (Jir.); na pány t. (Jir.); t. do upřílišené záliby krajanů svých ve všem cizím (Čech) †3. (nad kým, čím; ~; *čeho Pal.) naříkat 1, bědovat, hořekovat: nad mrtvým t. (Hol.); t. a naříkati (Tyl) ○ předp. na- se, po- si, pro-, roz- se, u- se, vy- si, za- (poza-); → nás. toužívati, k 1 toužívávati ○ předp. roz- se, za-