trčeti ned. (3. mn. -í) 1. (kde; odkud; ~) nehybně tkvít v něčem; vězet; vyčnívat z něčeho: klíč trčí v zámku; nůž trčel v ráně; – kníry mu trčely z obou stran; (viržinko) mu vyzývavě trčelo z úst (Weiss); z vikýře trčela tyč; balvan trčící do cesty; přen. pohled očí bezvýrazně trčel do prázdna (Maj.) směřoval 2. hovor. expr. (kde) prodlévat, meškat, zprav. nečinně; stát pro nemožnost dalšího pohybu: nebudu t. celý den sám doma; t. před výkladní skříní stát; celý den trčí v hospodě sedí; t. za mřížemi (Staš.) být ve vězení; – vlak zůstal t. na trati stát; přen. trčel mu (strach) dále v mozku (Weiss) tkvěl 3. (kam; ~) čnít (do výše), tyčit se, zdvíhat se, strmět: skály trčely do výše; ohořelé trámy domů trčí k obloze; hlavně děl výhrůžně trčely na hradbách ○ předp. vy-, za-; → nás. trčívati