tribun [-bún], -a m. (1. mn. -i, -ové) (z lat.) 1. hist. t. lidu (ve starověkém Římě) jeden ze dvou úředníků pověřených hájením práv obecného lidu proti patriciům; vojenský t. (za řím. císařství) vojenská hodnost 2. (též tribunka, -y ž.) kniž. a publ. zastánce, mluvčí: rozený t. a vůdce lidu (Mach.); lidový t. (Z. Nej.); plamenný t. boje za mír a komunismus (R. právo) hlasatel; t-ka proletářské revoluce (R. právo); → expr. zdrob. k 2 *tribunek, -nka m. (Neum.); — tribunský příd.: t-á moc, hodnost; → přísl. *tribunsky: t. zvučný hlas poezie (Lit. nov.); → podst. tribunství, -í s. (*tribunskost, -i ž., Vrba) úřad tribuna; tribunát 1: být zbaven t.