trouba, -y ž. (2. mn. trub) 1. starý hudební nástroj v podobě válce na konci rozšířeného: pastýřská t.; t. ponocného; polní, válečná t. polnice; hlahol trub a kotlů (Arb.); břeskné zvuky trub (Rais); lesní t. (zř., Mácha) lesní roh; t. posledního soudu (Svět., Zey.) 2. hlásná t. megafon 2: volat hlásnou troubou; přen. expr. hlásná t. propagandy, fašismu (o novinách, novinářích ap.); ♦ být něčí hlásnou troubou, dělat někomu hlásnou troubu propůjčovat se za hlasatele, šiřitele jeho názorů 3. duté válcovité těleso sloužící k vedení kapalin n. plynů (na něj. vzdálenost); roura 1: kameninová, litinová, betonová t.; dřevěná t. (Jir.); rozneslo by se to (zpráva) jako po troubách (Něm.); tech. litá, svařovaná, válcovaná t.; tlustostěnná, tenkostěnná t.; rybn. hl. část vypouštěcího zařízení rybníka 4. (pečicí) t. část kuchyňských kamen n. samostatné těleso sloužící k pečení: péci v troubě; z trouby to vonělo; plynová, elektrická t.; ♦ zhrub. být v troubě být ztracen, zničen, v úzkých, ve svízelné situaci; jeho reputace je v troubě (Weiss) ztracena †5. stůčka (Jir., Wint.); → zdrob. trubka v. t.; — trouba, -y m. i ž. ob. expr. hlupák; nadávka: je to starý t.; ty troubo!; — v. též trúba