troubiti ned. (3. mn. -í, rozk. trub) 1. (nač) vyluzovat zvuky na troubu, trubku n. jiný podobný nástroj; hrát 5; (co) hrát na tento nástroj něj. melodii: t. na křídlovku; pastýřské troubení; přen. ob. expr. t. do kapesníku hlasitě smrkat; – ponocný troubil jedenáctou; trubači troubí pochod; t. sólo 2. dávat něj. znamení zvukem trubky ap.: hlučné troubení aut; t. na poplach přen. upozorňovat na hrozící nebezpečí; t. k útoku, k ústupu, přen. vyzývat k němu 3. (o zvířatech) vydávat pronikavé, houkavé zvuky: sloní troubení; krávy žalostně troubily bučely; mysl. troubení řvaní jelena v době říje 4. ob. expr. (co) hlasitě veřejně křičet, rozhlašovat: proč to troubí na celou ulici?; t. úspěchy do světa (R. právo) 5. ryb. slang. ryba troubí lapá nad vodou vzduch 6. ob. expr. (na koho, co; kam; ~) zvědavě, vyjeveně se dívat; civět 1, čumět: netrub na ni a povídej!; t. do talíře (Mart.); chodci, zejména cizinci, troubí (Konr.) 7. řidč. zhrub. pít 1: t. z půllitru (Herrm.) ○ předp. na-, na- se, od-, po- si, roz-, s-, vy-, za-, za- si; → nás. troubívati (o) bez předp.