učený příd. 1. vynikající velkými znalostmi, vědomostmi, zvl. vědeckého rázu, velkým vzděláním: u. muž; u. vědec; ♦ žádný u. z nebe nespadl (pořek.) 2. obsahující vědecké poznatky, někdy v nepřiměřeně náročné formě a míře, na nich založený: u-é knihy; příliš u-á přednáška; jeho u-ému výkladu nerozuměl 3. užívaný ve vědeckém prostředí, jen vzdělanci; pro vzdělance určený: u. styl; řidč. u-é výrazy; u-á slova; – zast. u-é školy pražské (Pal.) universita 4. něčeho znalý, v něčem vycvičený: v písmě u. (Něm.); (vzal) sibiřského u-ého kocoura, který umí po řetěze choditi (Arb.); → přísl. učeně: psát, mluvit u.; → podst. učenost v. t.: — v. též učiti, u. se a neučený